V Sartene chcíp pes...

       Sartene. Historické městečko s dvěma tisíci obyvatel. Na náměstí se odehrává veškerý společenský život. Kupuji si u stánku  štráfek sýra. Jeden z mála způsobů obživy je právě výroba kozích a ovčích sýrů, které pak zrají do luxusních bakchanálních produktů i několik let. Každý návštěvník je příjemným rozčeřením stojatých vod maloměstečka. Ptají se odkud jsem, protože jsem také dozrála pod jižním sluncem jako ten sýr, jsou překvapeni, že Je suis tchéque. Pak projedu svých pár prvních lekcí a musím proud jejich výmluvnosti zastavit - Je parle un peu francais a že tady náš rozhovor končí, ale když se vracím zpátky, jsou už na mě nachystaní a mají s sebou českého emigranta z 89, z Ostravy, z dolů. Žena se mu tu upila a vypadá to, že kromě jednoho zubu a staré rachotiny nemá už nic. Češtinu skoro zapomněl, pamatuje si jen pár ostravských výrazů – do piči a tak. Jeho čeština a moje francouzština jsou na stejně vetché úrovni. Má tu ale italského kamaráda a depresivní Francouzku, tak se celkem obstojně několik hodin zabavíme. Zpátky prý jedu jeho autem a on to pak vrátí... Ještě nasednu do auta, které nikdy nevidělo vodu a vysavač. Korsičané prý auta nemyjí, tak se odlišují od Francouzů, povídá ten Kdysičech, odhází kopice hadrů a starých novin na zadní sedačku, za krk mi posadí svého  psíka, směs bojových plemen a jedeme. To auto i ten Čech se mi přestávají líbit. Využiji přestávky na nakrmení psa u jeho maringotky na smeťáku aut a beru roha. Snad mi někdo zastaví.